Akustická izolační vata - jak Vám pomůže?

V oblasti akustiky řešíme dva základní problémy. To, co laicky nazýváme akustika, je řešení vnitřních zvukových podmínek. V praxi to jsou hlavně odrazy a kvalita poslechu v místnostech, halách, obecně v uzavřených prostorech. Na co se však často zapomíná, je, že součástí akustiky je také zvuková izolace. Tedy když chceme zabránit šíření zvuku mezi dvěma místy oddělenými přepážkou. Jak napovídá název článku, nyní se budeme věnovat právě akustické izolaci a jednomu z oblíbených materiálů, který k ní využijeme – akustické vatě.

Proč akustická vata funguje?

Šíření zvuku má svá pravidla, které již velmi dokonale popisuje fyzikální nauka akustika. Zvuk je vlnění, jehož médiem jsou molekuly látek. Nešíří se tedy ve vakuu, kde žádné látky nenajdeme, zato se však dokáže šířit jakýmkoliv skupenstvím. To znamená, že zvuk se šíří nejen v plynech (ve vzduchu), ale také ve vodě – vzpomeňme na zpěv velryb nebo pípání sonaru – nebo v pevných látkách. Díky šíření v pevných látkách můžeme zvuk reprodukovat, představme si, co by se stalo, kdyby se reproduktory nedaly rozkmitat, nebo můžeme používat takové vynálezy, jako ultrazvuk.

Způsobů, jak zvuk šířit, je tedy mnoho. Jak jej ale zastavit? To už je háček, jak se totiž jednou hmota rozkmitá, musíme jí buď fyzicky zastavit, nebo prostě nechat dokmitat. Zpomalit nebo zastavit kmitání sice může být poměrně snadné u malých, volných předmětů, jak třeba u strun, ale u plynného tělesa nebo velkých konstrukcí domů, které jednoduše „nechytneme“, je to již těžší. A právě zde nastupuje metoda izolace akustickou vatou.

Ačkoliv se zvuk šíří poměrně dobře, přeci jen má jednu slabinu. Při každé změně prostředí totiž přichází o nezanedbatelnou část své energie. Děje se to proto, že vlnění předává část své energie na rozkmitání nového tělesa. V závislosti na typu nového prostředí se část energie přemění na tepelnou a část zůstane ve své kinetické formě a dál šíří kmitání molekul. Cílem akustické izolace proto je zajistit, aby větší část energie přešla na teplo, které zvuk dál nešíří.

Akustické vatové materiály

Jak na to? Minerální akustické vaty (například známý Rockwool) přesně toto řeší, a to díky své unikátní vnitřní struktuře. Skládají se totiž z mnoha do sebe zapletených mikrovláken, které dohromady vytvářejí spleť vláken a miniaturních vzduchových prostor. A to je ideální místo pro pohlcování zvuku. Příchozí zvuk si totiž neumí vybrat, kam se bude šířit a kam ne. Zato my můžeme určit, kde mu to půjde lépe a kde hůře a vnitřní prostředí akustické vaty je přesně tím nejhorším, co může zvuk potkat.

Můžeme to připodobnit situaci, když jdeme na výlet lesem a zrovna, když už jsme moc daleko na to, abychom se vrátili a zvolili jinou cestu, postaví se nám do cesty houština s pichlavými keři, hustou travou a rozměklou zemí pod nimi. Jsme-li obzvláště odhodlaní a zkušení – tedy dohromady silní – asi se skrze takovou nepříjemnost dostaneme, rozhodně nás ale výrazně zpomalí. Jsme-li zesláblí po přechozené rýmičce a navíc máme výletování už plné zuby, může jedna dobře umístěná houština klidně celou naši cestu na místě ukončit. Stejně funguje dobře postavená zvuková bariéra z akustické vlny.

Stavební realizace

Jak takovou bariéru dobře postavit? V oblasti akustických příček existují dvě základní konstrukce, nebo spíš jedna základní a druhá odvozená. První varianta je jasná. Prostě oddělíme dva prostory příčkou, kterou z jedné strany zesílíme o izolační vatu. Funguje stejně dobře, i když se přikryje povrchovým materiálem, třeba sádrokartonem nebo omítkou. Vylepšením této základní metody je přidání vzduchové mezery. Vložením dalšího prostředí mezi zeď a izolační vrstvu znásobíme izolační efekt přepážky, a to velmi jednoduchým způsobem. Uchycení vlny se v takovém případě řeší zpravidla dřevěným roštem. Pokud to prostorové možnosti dovolí, vždy se řešení se vzduchovou mezerou doporučuje.

Závěrem je třeba zmínit také několik faktorů, které efektivitu zvukové bariéry snižují. Předně jsou to předměty, které příčku protínají. Platí také, že zvuk dobře vedou tělesa monolitická, tedy složená z co nejméně částí. Můžeme si to představit na příkladu stoupaček, železných trubek, které vedou skrze stěny i stropy. Pokud tedy izolujeme právě takový strop, musíme mít limity takové izolace na paměti. Často nám totiž podmínky konkrétní stavby nedovolí dva prostory odizolovat stoprocentně. I tak ale může být snížení hladiny hluku dostatečné a uspokojivé.